9 A co Petr? Běží...
Ve středu ráno sedám na kolo a jedu jako vždy svých šestnáct z Dejvic do Butovic. Bez nákladu letím jak raketa. V Borovičkách míjím značku "24% stoupání" rychlostí, co u ní jindy mívám v opačném směru. V práci žasnou, že žiju, některé kolegy jsem tím asi zklamal, ale mně to docela vyhovuje. Ptají se "A co Petr?" "Běží...", odpovídám. Honza mi vrací vozík, protože zítra je hned oba půjčuji na výlet z Drážďan do Prahy. Práce je zas hodně, takže vozík si nepředáváme osobně. Honza mi ho dává do klece na kola v garážích, já si ho, až pojedu domů, připojím. Něco v něm je. Mazanec v igelitce! Volám mu, že vtipné by bylo, kdyby tam byla ještě indulóna. "Počkej!", napadá mě, zahrabu v igelitce a mám ji. No, fuj! Přes noc předělávám druhý vozík na tužší odpružení, které mi vyhovovalo a také přidělávám pojistku proti odpojení. Vývojové úpravy se osvědčily. Do nových tašek jsem připraven uplatnit Honzův nápad udělat dovnitř kapsu na doklady. Během úprav druhého vozíku mi ve 23:48 přichází SMSka: "Ted jsem dorazil do Hall. Moc dekuji za podporu. Petr, 483km"Ráno dávám dětem mazanec s marmeládou a sám si beru také. Chutná jim, ale mně moc ne. Průmyslový mazanec připomíná molitan, je prakticky bez chuti a nejsou v něm skoro vůbec hrozinky. S Petrovým rukodělným dílem, později postupně vlastnoručně doplňovaným o cenné minerály a soli vlastní provenience, se to nedá srovnávat.
Epilog
Překvapením bylo, jak vlastně všechno šlo hladce. Počasí oproti předpovědi vyšlo báječně. Toho deště nakonec nebylo moc a nejdelší slejvák nám dopřál solidní vyspání a zahnal tak definitivně moje živé obrazy, jak se řítím pod ten kamión. Lidé, co jsme potkali, byli až na nějaká ta drobná rezidua c. k. mocnářství vesměs příjemní. Čekal jsem, že z únavy na sebe budeme protivní a nebudeme se pak chtít nějakou dobu ani vidět. Ani k tomu nedošlo. I cesta vlakem byla nakonec hladká a rychlejší, než jsme si plánovali. Technika fungovala úplně na jedničku a tělesné schránky také. Obavy z dlouhého sezení se nenaplnily, vlci nepřiběhli. Úplně nepatrné otlačení sedacího ústrojí, které ani nestojí za řeč, mě přivedlo k drobné změně geometrie sezení, se kterou jsem teď velice spokojen. Osvědčilo se mi tam i jakési pekelně drahé italské anatomicky tvarované sedlo. Tyto poznatky jsem pak uplatnil o měsíc později na silničce, kde jsem téměř stejnou vzdálenost, jako měl tenhle výlet, ujel s kolegou Jirkou za jeden den. Ale to je jiné povídání.Absolutním šokem byl Petrův výkon. Vyprávěl nám, že pak měl jednu krizi, kdy už dokonce hledal železnici, ale nakonec jejím svodům nepodlehl. Ke konci ho bolela hodně noha, přičítal to nějakému zánětu. Ale kdo ví, jestli to nebylo jen opotřebení. K regeneraci mu totiž stačilo se jen dlouze, to jest asi osm hodin, vyspat. Přáli jsme mu to a uznale jsme hleděli na jeho záznam trasy z GPSky. A co sandálky místo spacáku? Přes noc běžel. Odpočíval málo, jenom přes den, takže spacák mu prý vůbec nechyběl.
Největším překvapením pro mě bylo, jaká to nakonec byla relaxace. Když jsem se po příjezdu vyspal něco přes sedm hodin, už po nedostatku spánku nebylo ani památky. Byl jsem odpočatý, nabitý energií, v dobré náladě a životní formě. To bylo to poslední, co bych od takového výletu hned od druhého dne očekával.
O měsíc později jede Honza přes Linec s kolem do Prahy. Z Lince do Budějovic se opravuje trať, je přerušen provoz a pendlují autobusy. Kolo mu vezmou dolů do autobusu, ale s vozíkem bychom se nevešli...
Nakonec musím přiznat, že cesta nebyla bez následků. S Honzou jsme si nečekaně vypěstovali novou úchylku a nadšeně si posíláme fotky a vyprávíme o tom, kde jsme viděli jaké autobusové zastávky. Bombardujeme tím samozřejmě Petra, který se tomu - už zas v roli kultivovaného bankéře - jen shovívavě usmívá. Třeba cestou na Ještěd jsou s okny a dveřmi. V Hlušičkách se jedná o stavbu s okny, litinovými sloupy a terasou, srovnatelnou s vilami na Hanspaulce nebo v Klánovicích. Zastiňuje většinu místních staveb určených k celoročnímu obývání. O kousek dál směrem k Labi je podobná stavba a ta má navíc po vzoru rakouských sídel na terase krásné pěstěné muškáty.
Sakra chlapi, co jsem Vám to provedl?
Když jsem si po sobě tohle vyprávění přečetl, trochu mě překvapilo, že to vypadá, jako že do kluků rýpu a poukazuji na různé divné věci. Opak je ale pravdou, chci jim touto cestou poděkovat za parádní výlet, který jsem si užil opravdu naplno. A ty divné věci - snažil jsem se spíš jen vytáhnout to, co mě upoutalo svou neobvyklostí. Honza mě potěšil, že ač na kole najezdí mnohem méně, tak dal první dvoustovku v životě na horáku, s vozíkem, v úplném klidu a pohodě, ausgerechnet v Alpách. A Petrův výkon? To je pro mě něco, co leží daleko za hranicemi normálního smrtelníka. Když vezmu, že Honzovi bylo osmatřicet, mně čtyřicet, tak Petrových osmačtyřicet můj obdiv ještě podtrhuje. Třešínkou na dortu je, že vlastně až tak moc netrénuje. Denně uběhne dvakrát osm a půl kilometru do práce a z práce, ale delší trasy má tak dvě do roka. A něco srovnatelného, třeba na začátku zmíněný bezmála třísetkilometrový pochod, dal před téměř devíti lety. Je pro mě spolu s jiným kolegou cyklistou Václavem, který je ještě o dva roky staří než on, inspirací. Nebo spíš uklidněním, že následujících osm, možná deset let, se stárnutí nemusím bát. Fyzička v tom období zjevně nemusí ani chátrat, ani stagnovat, ale může asi ještě celkem slušně růst.Petře, tenhle text samozřejmě věnuji Tobě a Tvému výkonu, který mezi všemi lidmi co znám a co oni znají, nemá obdoby. Má poklona!