7 Zhaslo za mnou světlo
Konečně nové trenýrky
Seeon. Je tu krásné Klostersee, ve kterém se koupeme. Konečně nepřemýšlíme o každé vteřině a máme šanci se převléknout do čistého prádla. Je to podobný zážitek, jako pro prvňáka Vánoce. Nezdržujeme se ale příliš, máme před sebou ještě dlouhou cestu. Jedeme dál, Chiemsee necháváme po levoboku, projíždíme přes Prien am Chiemsee a dostáváme se do docela velkého stoupání. Přejíždíme železnici a za ní je Umrathshausen. V něm je hospoda. Tady je vidět veliký rozdíl oproti nám. V našich hospodách často pracuje personál, kterému restaurace nepatří a spíš se snaží nějak oškubat majitele a hosté jej obtěžují. Zde, jako často v kraji, je to zjevně rodinný podnik s tradicí. Obsluha chápe, že je to již několik generací dobře živí, má z toho radost a vycházet vstříc zákazníkům jim dává smysl. Opět kondenzujeme oběd a večeři do jednoho jídla. "Zwei Radler für zwei Radler" praví paní domácí a záhy přináší dvakrát Jägerschnitzel und Spätzle - s houbovou omáčkou. Pak ještě "Zwei Richtige." Říkám Honzovi, že jsme už v půlce. Úplně ho to netěší, přeci jen se blíží večer.
Pokračujeme přes Aschau im Chiemgau. Předjel jsem před zatáčkou Honzu a zařadil jsem se před něj, abychom v nepřehledném místě nejeli vedle sebe. Zapomněl jsem ale na vozík a došlo k mírnému kontaktu. Nerozhodilo nás to ani fyzicky ani psychicky, ale mě v hloubi duše štvalo, že jediný náznak incidentu, asi z únavy, jsem měl já. Jedeme do dlouhého pozvolného stoupání. Hodně dlouhého. Téměř před koncem je přechod z Německa do Rakouska. Wildbichl. Vrací se mi mapový podklad a k mému překvapení mě zpočátku chvíli mate a obtěžuje.
Otevírá se nám nádherný výhled na údolí Innu, lemované krásným pohořím Alp. V západu Slunce je to dech beroucí nádhera. Už jen kvůli tomuhle výhledu to celé stálo za to.
Sjíždíme úžasným sjezdem z kopce. V Oberndorfu si dáváme rádler a přichází soumrak.
Zhaslo za mnou světlo
Přijíždíme na Innskou stezku, tam jich prodáš, uvidíš. Hahaha, pojedeme to za tmy, mezi devátou večer a půl třetí ráno. Celkem bez překvapení potkáváme nula cyklistů, ale všichni z nich by si rádi koupili vozík. Honza to trochu omluvně komentuje, ale oba víme, že už dlouho víme. Podruhé vidíme Inn. Úplně jiný Inn. Zde je to majestátní horský veletok s impozantní silou a vápenatou barvou, viditelně s průtokem a hladinou velice nad průměrným stavem. Vidíme osvětlenou pevnost - Festung Kufstein na druhém břehu. A zase se ten rádler přihlásil jak na potvoru na mostě.Projíždíme Kundl a cyklostezka nám nepřipadá až tak krásná, jak se o ní bájí. Možná to člověk vnímá jinak, když vidí Alpy okolo, ale my vidíme jen osvětlený kužel horšího asfaltu nebo šotoliny a každou chvíli osvětlenou zástavbu a tu a tam nějakou továrnu. V Brixleggu už chápeme, co obnáší známý obrat mluvit z cesty. Říkáme nesmysly, abychom neusnuli. V podstatě se omezujeme na dvě věty: "No, tak to je přísný!" a "Jiží, taxi!" Každou chvíli to jeden z nás vykřikne a asi únava způsobuje, že nám to navíc pořád přijde vtipné. Poslední kilometry najednou neubíhají, hypnotizuji na GPSce ukazatel zbývající vzdálenosti. V Innhöfe za mnou zhaslo světlo. Volám: "Ty jsi spadnul?" Ozvalo se: "Jo, ale nic se nestalo." Ač to Honza nepřiznal úplně, podle všeho asi v jízdě za mnou v zatáčce rychlostí krokem prostě na chvilku usnul a probudilo ho, že je na zemi. Bral jsem to jako gentlemanské vyrovnání skóre incidentů na 1:1. Honza mi pak trochu lál, že jsem nejdřív zkoumal, jestli se nestalo něco vozíku a pak jsem teprve ohledával jeho potenciální mrtvolu. Asi věta, že se mu nic nestalo, byla ještě ze spaní. Naštěstí se nestalo opravdu vůbec nic.
Prolamujeme hranici dvou set a poohlížíme se po noclehu. Z únavy nebo z piety k Petrovi chvíli nahlas zauvažuji, že by šlo přespat někde pod přístřeškem, ale Honza mě naštěstí vyvádí z omylu. Těsně před Altmahdem stavíme po dvou stech a čtyřech kilometrech stan. Na křižovatce cyklostezky s jinou silnicí, u nějaké cedule, kde bylo desatero cyklisty na innské cyklostezce. Jedním bodem určitě bylo, že cyklista nikdy nestanuje mimo místa k tomu určená, ale ani jsme neměli sílu tam něco takového hledat. Noc jak v pětihvězdičkovém interhotelu.
Budíka máme na brzy ráno. Honza hned vybíhá ze stanu, pole je ale natolik otevřené, že ho dočasně přejde chuť. Je to důkaz možného vítězství ducha nad hmotou. Po pár minutách vyjíždíme první cestou ke křovinatému porostu kolem řeky a dle vzoru akvabel aplikujeme nacvičený synchronizovaný ladný skok do křoví.
Nikdo takový tu nepracuje!
Vyrážíme do Hall in Tirol. Před městem potkáváme v protisměru cyklistu, který veze v batohu lyže. Zjevně si jede zalyžovat do Hintertuxu na ledovec. Závidím mu a říkám si, že kdyby se nám někdy s ženou podařilo na pět dní udat děti, mohli bychom si sem zajet na kole zalyžovat. Honza k lyžování nemá takový vztah, takže mě sice nechá se vypovídat, ale štve mě, že to neumí prožít. Jsme v Hall. Stejně velikých kostelů na několika náměstích je tu víc a není na první pohled poznat, který je ten hlavní. Ptáme se, ale místní lidé svatého Nicholase neznají. Potupně listujeme navigací. Je tam! A my za chvíli stojíme před ním. Je zamčený. Frau Anna má po vzoru Petra vypnutý telefon. Obcházím kostel a nějakým bočním vchodem zastavěným zábranou, se dostávám dovnitř a za chvíli narazím na jediného pracujícího solitéra. Ptám se na Petrovu ženu příjmením a odpovídá mi, že nikdo takový tam nepracuje. Nakonec se k tomu, že nějaká Frau Anna tam pracuje, dopracujeme s jakousi právě přicházející restaurátorkou. Ale není tam. Rozhodujeme se nechat Petrovy věci v bezpečí kostela a jet do Innsbrucku. V momentu, kdy nasedáme na kola, se objevuje Frau Anna. Krátce pohovoříme a jedeme. Honzovi se totiž postupně stupňuje nervozita z toho, že nás s vozíky nevezmou do vlaku, že bude plno nebo něco takového. Začal s tím už v Praze a teď ho to docela stresuje. Konečně jedna věc, kdy já jsem úplně v klidu a mohu si užívat, jak se Honza smaží ve vlastní šťávě jako já v hostinci ve Zwieselu.
Hall v podstatě přechází v Innsbruck a záhy vidíme Hauptbahnhof. Honza jde řešit lístky. Ty vlaky, co jsme si našli v Praze, prodavač lístků najít neumí. Na kola musí být místenky a možná jsou jen jednoduše vyprodané. Nachází nám místo vlaku přes Mnichov spoj přes Linec. Rezerva nebyla zas tak velká, jede to za hodinu, místenky jsou volné a dává nám čtyři - dvě na kola, dvě na vozíky. Honza třeští oči na cenovku, takže drážního zmocněnce obměkčí, že aspoň místenky na vozíky nezapočte. Cena je astronomická, když člověk koupí včas letenky, bývá to levnější. Honzu to štve a chvíli s ním není úplně sranda. Naštěstí malou chvíli. Jdeme něco sníst. Před nádražím jeví emeritní policista, jak se později pochlubil, zájem o vozíky. Pyšně čekám, kolik jich objedná. Vysvětluje nám, že vozíky jsou dlouhé a že podle Rakouských předpisů musí mít samostatné osvětlení. Že on, když byl v aktivní službě, tak za to cyklisty pokutoval. Tak ať si na to dáme pozor. Důležitostí se dmul tak, že ho málem nadnášela. Šli jsme na kebap, ale za moc nestál. Navíc tam neměli pivo. Říkal jsem, že si dám k pití almdudler. Je sice odporně hnusný, ale je to místní specialita. Také jsem doufal, že to bude třeba jedna věc, kterou Honza, znalec německy mluvících kultur, nebude znát. Krom toho, že ji znal, tak mi ukázal jinou specialitu jménem mezzo mix. Směs coly a fanty v plechovce. Od almdudleru se liší tím, že je to úplně stejně odporné.