Hundert Stunden nach Innsbruck, aneb trochu jiné putování (4. díl z 9)

7. 12. 2016 0:00:00
Díl čtvrtý: 4 Achtung, Bundespolizei! ... "Zvažoval jsem, jestli nevyrazit po trase i za deště, aby Petr nebyl napospas živlům bez peněz, dokladů i telefonu. Začínalo se stmívat a moje nervozita eskalovala geometrickou řadou.​.."

4 Achtung, Bundespolizei!

Jiží, taxi!

Ve městě Zwiesel si chceme s Honzou dát rádler. Když už to vypadá, že na průjezdní trase nebude hospoda, objeví se parní pivovar a proti němu hostinec se zahrádkou. Venku mají televizi a místní, asi vesměs sedláci, sledují fotbal. Petr nezastavuje a my si s Honzou říkáme, že si dáme Bratwurst se zelím. Honza o něm básní od hranic. Když se ptá, myslím, že solidní němčinou, jaké pivo a jaké wursty mají, číšník odpovídá česky "Já Vám přinesu jídelní lístek." Je v češtině a pověstné německé wursty nemají žádné. Dáváme si pivo, co vaří naproti a polévku s játrovou rýží. A objevujeme zajímavou zákonitost. Když si dáme polévku, tak prší. Obloha se z ničeho nic zatáhla, zvedl se ohromný vítr a spustil se příšerný liják. Podle jeho nástupu to vypadalo, že to bude krátká rychlá přeprška. Schovali jsme se uvnitř hospody. Moje nervozita rostla, protože mi přišlo, že jsme nechali Petra ve štychu. Pršelo déle, než jsme si mysleli. Šoupli jsme kola pod slunečníky na zahrádce, aby nepromokl náklad ve vozíkách a vrátili se k půllitrům uvnitř. Zvažoval jsem, jestli nevyrazit po trase i za deště, aby Petr nebyl napospas živlům bez peněz, dokladů i telefonu. Začínalo se stmívat a moje nervozita eskalovala geometrickou řadou. Sám jsem svoji myšlenku torpédoval názorem, že Petr se určitě schoval někam, klidně do nějaké odpadní roury a určitě ho mineme. Honza byl o poznání klidnější a stále opakoval, že Petr je odborníkem na přežití v nehostinných podmínkách a že se o sebe postará. Mě dráždilo hlavně to, že je bez dokladů a nemá ani vindru, takže když se nenajdeme, tak zakusí německé vězení nebo uprchlický tábor. Prosíme vrchního, aby se podíval na radar. Má špatný signál, ale po čase se propracuje k obrázku, který ukazuje, že bude pršet minimálně několik hodin, zato však stále intenzivně. Za jeho zády šla v televizi předpověď a zdálo se mi, že tam varují před přívalovými dešti. Kolem hospody jezdí houkající hasičské vozy. Lidé sedící v hospodě už pomalu chtěli domů a v průtrži mračen byli nervózní jako já a vypadali, jako že jim jde o život. Každých pět minut zazněl od některého z hostí výkřik podobný tomu, když se chytá prase na porážku, a bylo v tom rozumět: "Jiží, taxi!" Vrchní byl asi trochu sadista a za to, že je musí obsluhovat, se jim mstil tak, že neprozradil, že Jirkům se normálně říká Jirko a vychutnával si, jak neumí vyslovit Ř a potupně šišlají. A s profesionálním klidem a jistým potěšením přivolával jedno taxi za druhým. Bylo to pozoruhodné divadlo. Mohlo by se zdát, že to byl divný lokál, ale to jen nás tahle drobnost upoutala, ale místní to nijak nerušilo. Hostinec byl moc příjemný, nic turistického a všemožně z něj čišela taková domácká atmosféra. Já jsem byl jak na trní a nevím proč, cítil jsem odpovědnost za tu Petrovu internaci do lágru a deportaci zpět do nějaké domnělé domoviny, třeba do Sýrie.

V tom vešel absolutně promoklý a ve viditelně dobré náladě. Nám se s Honzou ulevilo tak, že jsme ho pozvali na pivo a večeři. Udělalo mi radost, že tak vyšlo najevo, že Honza byl asi také celkem dost nervózní. Petr si nejprve objednal polévku, takže déšť po krátkém zeslábnutí zas zmohutněl. Funguje to. Než ji přinesli, tak se převlékl z úplně promočených oblečků. Přišel ze záchodu v mikině na holém těle a prozradil nám, že tričko má jen jedno a že mikinu si musí šetřit, protože v té bude chodit pak v Hall in Tirol. To byl jeho cíl trasy, je to necelých deset kilometrů před Innsbruckem a leží tam opravovaný kostel svatého Nicholase. Mokré oblečky měl neprodyšně zabalené a zauzlované v jakési letité igelitce z obchodního řetězce, který český trh opustil nejméně před jednou dekádou. Zhltal polévku. Dali jsme si další pivo a Jiří na dotaz o jídelníček řekl, že už mají akorát huspeninu. V životě jsem nejedl těžší jídlo, ale na takovém výletě to není na škodu. V hlubokém talíři byly dva velké kusy řádně prorostlého bůčku i s kůží, trocha něčeho, co připomínalo mochovskou sterilovanou zeleninu, okurka a kdoví co ještě. To bylo vrchovatě zalité sulcem. K tomu chléb, k nerozeznání od toho unikátního a jedinečného českého, který jinde ve světě neznají... Pochutnali jsme si, ale k normálnímu obědu by nás to asi na místě zabilo. Po dalších pivech v podstatě přestalo pršet.

Když jsme vycházeli z hospody ven, Petr utrousil: "Mám tady vyhlídnuté jedno suché místo, akorát nevím, jestli se v něm postaví kolo." Trochu jsem nechápal, proč bych měl stavět kolo někde, kde si jde lehnout. To se přeci dělá jen ve výtahu s půdorysem osmdesát na osmdesát. Sedáme na kolo a Petr říká: "Ne, na to nesedejte, nikam nejezděte, je to přímo tady." a ukázal pod schody jakéhosi velikého domu sousedícího s restaurací. Bylo to na hlavní silnici, proti pivovaru. Přízemí bylo zvýšené do výšky necelého metru a ke dveřím vedly betonové schody a celkem dlouhá podesta. Spíš to byla asi deset metrů dlouhá a metr široká rampa, z jedné strany opatřená schody a na druhé straně končila u dveří vedoucích do zvýšeného přízemí. U dveří byl nápis, ale byla tma, tak jsme neviděli, co na něm je. Petr pořád dokola opakoval, že je to tělocvična, ale sám věděl, že se mu to nemůžeme ani snažit věřit. Rampa byla od chodníku opticky oddělena lehkým, velmi průsvitným křovím. Z druhé strany domu byl nějaký supermarket. Odpojili jsme vozíky a doplazili jsme se s nimi pod schody. Když jsme tam dávali kola, už jsem chápal, jak Petr myslel, že se tam nepostaví. Šla tam zastrčit jen položená. K nim jsme se zasunuli i my. Dnes osmašedesát kilometrů. Petr neplní a mně to bylo líto. Ale hlavně jsem se propadal hanbou. Nemám problém se spaním kdekoliv v přírodě, nemám problém ani s poměrně přísnými limity v oblasti osobní hygieny, nemám problém živit se tím, co utrhnu ze stromů, keřů a jiných rostlin, ale nerad někoho obtěžuji a tenhle způsob nocování mi nepřišel úplně fair ke spořádaným měšťanům Zwieselu. Ale děláme přeci podporu sportovnímu výkonu na hranici lidských možností, takže hanba musí stranou. Honzovi se asi honí hlavou totéž, akorát jeho loajalita našemu vrcholovému sportovci je v tu chvíli o něco nižší než u mě, naopak slušné vychování v něm evidentně hlodá ještě víc, než ve mně.


Achtung, Bundespolizei!

Brzy ráno se budíme, abychom vypadli, než se začnou hemžit vymydlení občané. Už je bohužel dost světla na to, aby byla čitelná ta cedule u dveří nad námi. Bundespolizei. Spali jsme pod schody, které vedou do místní policejní stanice! Musím v tuto chvíli vyvrátit široce rozšířený omyl, že pod svícnem je největší tma. Spal jsem na místě, kde mi totiž v noci svítilo každé projíždějící auto ze zatáčky přímo do očí...

Mizíme Zwieselem do kopce pryč za město. Petr se nám svěřuje, že chtěl požádat někoho, jestli by nás včera v dešti nenechal přespat. Zkoušel jsem si představit, jak by to asi probíhalo. Petr totiž umí německy možná ještě méně, než já. A já znám akorát věci, co jsem odposlechl v lyžařských bufetech a přečetl v jídelních lístcích. Nevím ale, jak schopnost rozlišovat minimálně pět druhů polévek s hovězím vývarem, v čelem s mým po pivním sýru čpícím favoritem Kaspressknödelsuppe, poslouží při vyjednávání noclehu. Dostáváme se ke hnoji za vsí, kde zastavujeme, vykonáváme ranní hygienu a Petr se převléká. Je docela zima, obrovské vlhko a Petr rozbaluje včerejší igelitku a vyndává z ní nacucané několikakilové tričko. Znalecky konstatuje, že je cítit po amoniaku a nad tímto úkazem spokojeně žasne. Obléká se do toho děsivého hadru, uklízí mikinu mezi sváteční oblečky, prohlíží tištěnou mapu trasy a vyráží napřed, než my sbalíme a vyrazíme také. Víme, že jsme o hodně rychlejší, tak úplně nespěcháme. Za deset minut ho přeci máme. Honzův tlak na změnu trasy do Regensburgu sílí. Tentokrát dělám, že neslyším já. Vyndávám banán, který Petr chce a dávám si ho do pohotovostní polohy v kapse dresu. Mám mu ho dát za dva kilometry. Tímhle mě ostatně cvičí dost často. "Banán!" Zastavím, vyndám banán z vozíku a slyším: "A já si ho vlastně nedám, dej mi ho za dva kilometry." S bé-bé sušenkami to funguje také.


Nešlápli jste náhodou do něčeho?

Po deseti minutách ho nemáme. Ani po dvaceti. Zase se ztratil a asi víme kde. Za Zwieselem byla odbočka z cyklostezky, na hlavní, kterou jsme s Honzou vlastně také přejeli, ale po pár metrech jsme to zjistili a připojili se na ni. Sjíždíme do Rinchnachu. Cítím jisté selhání, že banán je pořád u mě v kapse a kilometrů jsme ujeli rozhodně víc, než dva. Na druhou stranu si užíváme chvíli svobodné jízdy - z kopce bez šlapání padesátkou. V Rinchnachu není otevřená kloudná kavárna, tak odhadujeme, kde se Petr objeví a čekáme tam na lavičce. Kupodivu po celkem krátké době ucítíme čpavek a vzápětí rozeznáváme i Petrovu postavu. Obleček cestou už vysušil a nově propotil a intenzita zápachu překvapuje i celkem otrlé jedince. Minul odbočku, pak pár kilometrů improvizoval, než zjistil, že by si zašel minimálně deset, vrátil se na odbočku a doběhl nás. Pochvaloval místo srazu, kde bychom se potkali v obou případech, když by přiběhl z původní trasy, i o deset kilometrů delší zkratky. Snídáme stále z pražských zásob. Později s Honzou uznáváme, že když se Petr ztratí a potkáme se, nesnaží se nás do toho jakkoliv namočit a vždycky je perfektně naladěn. Asi abychom ho nezbili.

Ve výškovém profilu aktuální části trasy se pnul vzhůru, na jinak celkem příznivém sestupu, jakýsi nechutný útvar. Také jsme ho podle toho tvaru docela nechutně titulovali. Říkali jsme si, jak se blíží a tím jsme ho démonizovali. V reálném měřítku to bylo pozvolné stoupání na takový nenápadný kopeček. Na vrcholu jsme zastavili k malé svačině. Když jsme s Honzou lovili cosi k snědku z přívěsů, přidřepl k nám Petr a jak se přiblížil ke svým botám, bylo vidět jak se mu udělalo chvilkové mdlo. Když se vzpamatoval, vypadl z něj dotaz: "Kluci, nešlápli jste náhodou do něčeho? Tady totiž fakt něco hrozně smrdí." A tak jsme rozbili další teorii, že člověk sám sebe necítí...
Autor: Martin Ota | středa 7.12.2016 0:00 | karma článku: 15.75 | přečteno: 330x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Sport

Petr Těthal

Pavel Kousal – skrytý „poklad“, zatím jen v ELH?

Sparta letos naplňuje očekávání a její hráči taktéž. Mě asi nejvíc překvapil Pavel Kousal. A to svojí komplexností a vlivem na hru.

27.3.2024 v 14:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Petr Těthal

MS v ledním hokeji divize IIIA

V Kyrgyzstánu se konalo MS jedné z nižších divizí (divize IIIA), pojďme se na tento turnaj podívat malinko blíž.

19.3.2024 v 14:44 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 199 | Diskuse

Petr Mašín

Iron Dad – První nádech svobody

První kapitola mé cesty na dlouhý triatlonový závod, Iron Man. O mém bezstarostném dětství a prvním horském kole, díky kterému jsem pochopil, že v životě budu chtít dál a výš.

16.3.2024 v 15:29 | Karma článku: 10.38 | Přečteno: 136 | Diskuse

Milan Macho

Fotbalové nůžky se rozevírají

Budíček! Probuďme se ze snu, že se úroveň české fotbalové ligy nějak výrazně zvedla. Fakta z Evropské ligy: Liverpool – Sparta 11:2, AC Milán – Slavia 7:3. Smutný rezultát měření sil zástupců české ligy s anglickými a italskými.

15.3.2024 v 19:22 | Karma článku: 14.22 | Přečteno: 330 | Diskuse

Petr Těthal

Play-off, baráž, systém prolínání soutěží… Co je nejvíce fér?

V ELH započaly vyřazovací boje. A jako každý rok zároveň s nimi začala debata o tom, kolik týmů by mělo postoupit do play-off a samozřejmě se stočí i řeč na baráž. 100 lidí = 100 názorů. Tady je ten můj.

15.3.2024 v 13:35 | Karma článku: 5.13 | Přečteno: 148 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 368

Jsem toho názoru, že kolo je nejen sportovní náčiní a zdroj zábavy, ale pořád je to plnohodnotný dopravní prostředek. Když mohu, jedu na kole. Třeba do práce jezdím úplně každý den. Nejsem ale cyklistický fanatik, je to pro mě jen jedna z forem přepravy. Je pro mě tak zábavná, že jsem například založil značku ATO-M, kde se snažím možnosti přepravy na kole dál rozšiřovat. Při tom všem zažívám takovou spoustu zajímavých momentů, že jsem se rozhodl podělit se o některé s Vámi. Doufám, že články zaujmou, pobaví a třeba i někomu ukážou, že vlastní silou se dá dostat daleko dál, než si většinou připouštíme…

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...